Jakub Vopálka: Odolnost je nejžádanější skill dnešní doby

Můžete se našim čtenářům představit? Jaká byla vaše cesta k mentálnímu tréninku a jaké máte profesní zázemí v této oblasti?

Dnešní doba nás učí starat se o tělo. Ale o mysl se stará málokdo. Přitom právě hlava rozhoduje o tom, jak zvládneme tlak, změny, selhání i úspěch. A právě tahle kombinace zkušeností mě dovedla k pochopení, že to, co se děje v hlavě, je důležitější než to, co se děje kolem nás.

A tak se z toho stala moje mise: pomáhat lidem zvládat tlak, nejistotu a výzvy dnešní doby – s větším klidem, stabilitou a vnitřní silou.

Vystudoval jsem mentální trenérství, NLP, systemické koučování a specializuji se na psychologii výkonu. Pracuji s lídry, týmy i vrcholovými sportovci – tam, kde rozhoduje hlava. Mentální odolnost, práce s bariérami, vnitřní nastavení. Všechno, co se neukazuje na tabuli, ale rozhoduje, kdo to zvládne a kdo ne.

Srdcovou záležitostí je pro mě i mentální rozvoj dětí a dospívajících – právě na ně dnešní tlak dopadá extrémně silně.

Co vlastně znamená mentální odolnost v byznysu a proč je dnes tak důležitá pro lídry a týmy?

Uvedu to na příkladu. Mentálně odolný lídr nevybouchne, když mu z nečekaného důvodu začne kolabovat projekt týden před deadlinem. Nespadne do paniky, když mu vypadne klíčový člověk v týmu. Neztratí hlavu, když mu klient hodí vidle do smlouvy. Místo toho se zeptá: „Ok, co s tím teď můžu udělat? “ A v malých krocích postupně hledá to nejlepší řešení.

Mentální odolnost v byznysu totiž není o tom, že budete tvrdí jako skála a všechno ustojíte. To je blbost. Je to o tom, že se dokážete co nejrychleji vzpamatovat, když vás něco srazí. Že se nedáte rozhodit věcmi, které ovlivnit nemůžete. A že dokážete pracovat s emocemi tak, aby vás neovládly.

Proč jsou tyto schopnosti klíčové? Dnešní byznys je jako jízda na horské dráze. Jeden den máte super výsledky, druhý den vám konkurence nachystá nepříjemné překvapení. Jeden týden řešíte růst, druhý týden řešíte, jak nepropustit lidi. A to všechno se děje rychleji a intenzivněji než kdy dřív.

Mnoho lídrů a týmů na to není připraveno. Buď se vyčerpají a shoří, nebo začnou dělat zkratovitá rozhodnutí. Mentálně odolní lidi dokážou zůstat v klidu, vidět jasně a rozhodovat se i pod tlakem. Neuvažují jak přežít změnu, ale jak ji využít ve svůj prospěch.

Ve finále jde o tohle: kdo si zachová chladnou hlavu, když se kolem všechno hroutí, ten má největší šanci na úspěch. A to se dá naučit.

 

Říkáte, že nestačí „vydržet“, ale je důležité naučit se regenerovat. Můžete tento koncept vysvětlit a uvést konkrétní příklady z praxe?

Klasický omyl je myslet si, že odolnost znamená „zacvaknu zuby a vydržím“. To funguje chvilku, ale pak se to na vás vysype. Úplně stejné je to s fyzickým tréninkem. Svaly nerostou, když pracují, ale když odpočívají. A s myslí je to úplně stejné – teprve když dopřejete své hlavě čas na regeneraci, dokáže zpracovat zátěž a být příště odolnější.

Regenerace znamená, že se naučíte tlak zpracovat, odbourávat a obnovovat energii. Že dokážete „resetovat“ svou hlavu během dne, ne až za měsíců na dovolené. To už je většinou pozdě. Nehledě na to, že spousta manažerů si bere notebook i tam a stejně pracují místo toho, aby mentálně odpočívali.

Konkrétní příklad z praxe? Měl jsem klienta – leadera ve velké firmě. Celé měsíce fungoval v režimu tzv. „na morál“. S nikým své pracovní záležitosti nekomunikoval, v práci jel na doraz, stres srážel kávou a o víkendu „relaxoval“ z gauče u sportovních přenosů. Výsledkem byl náběh na vyhoření a psychosomatické potíže.

Začali jsme řešit jeho vnitřní motivaci a profesní misi. Pracovali jsme na mikro-resetech během dne. Pětiminutové dýchací techniky mezi meetingy. Obejít firemní budovu s vědomým vnitřním dialogem místo další kávy. Uvolnění těla, když sedí u počítače. Vyčištění hlavy po náročném hovoru, než jde na další úkol.

Druhý příklad – tým, který se topil v deadlinech a permanentním stresu. Místo toho, aby se snažili všechno vydržet, zavedli „reset rituály“. Společně jsme nastavili, že po každém projektu si vzali den na vyhodnocení, oslavili co se povedlo, a dopřáli si „mentální relax“ před dalšími výzvami.

Jde o to naučit se tlak nejen zvládat, ale aktivně ho odbourávat. Jinak se v těle a mysli hromadí napětí, dokud vás to nezlomí.

 

Jakým způsobem pomáháte lidem zvládat tlak na výkon a neustálé změny ve VUCA světě?

Konkrétně pracuji na několika úrovních. Nejdřív s lidmi řešíme, jak správně „číst“ své emoce a reakce pod tlakem. Hodně lidí má v hlavě takový chaos, že ani neví, co je zrovna rozhodí. Učím je, jak rozpoznat své spouštěče a nastavit si mentální „pojistky“ dřív, než bouchnou nebo se stáhnou.

Další klíčová oblast je práce s nejistotou. Ve VUCA světě prostě nevíte, co bude zítra. Místo toho, aby se lidé báli neznáma, učím je v něm fungovat. Zaměřujeme se na to, co ovlivnit můžou, a přestanou plýtvat energií na věci, které jsou mimo jejich kontrolu. To přináší obrovské uvolnění.

Třetí oblast je budování mentálních návyků pro zvládání tlaku. Konkrétní techniky – jak si udržet jasnou hlavu v krizové situaci, jak se co nejlépe a rychle rozhodovat i s neúplnými informacemi, jak komunikovat špatné zprávy, aniž by to rozložilo týmovou morálku.  

V praxi to znamená kombinaci individuálních session, týmových workshopů a dlouhodobějších programů jako třeba WTF BootCamp, kde se lidé učí objevovat své zdroje a budovat vnitřní sílu.

Nejde primárně o to, aby lidi „vydrželi víc“. Jde o to, aby dokázali přemýšlet a rozhodovat se i v chaosu. A aby v tom našli energii místo vyčerpání.

 

Jaké jsou nejčastější mentální bloky a vnitřní limity, se kterými se setkáváte u profesionálů z byznysu?

Nejvíc se setkávám se strachem ze selhání. Lidi mají takovou hrůzu z toho, že udělají chybu, že raději nedělají nic jinak nebo nově. Drží se často jen toho, co už tisíckrát zkoušeli a vědí, že to funguje. Jenže v zóně komfortu se ještě nikdo neposunul. Bez rizika není růst. V mých programech se učí vystupovat z komfortní zóny a současně riziko řídit.

Druhý velký blok je tzv. syndrom podvodníka. Spousta úspěšných lidí má pocit, že vlastně nic neumí. Že tam, kde jsou, se dostali díky štěstí nebo náhodě. A každou chvíli určitě někdo přijde a odhalí je. Takový člověk pak odmítá příležitosti, protože si myslí, že na ně „nemá“. Nebo se naopak přetěžuje, aby dokázal, že si tu pozici zaslouží.

Třetí věc, kterou často řeším, je nezvládání konfliktu. Lidé buď vybuchnou, nebo se stáhnou. Neumí říct ne, nastavit hranice nebo řešit nepříjemné situace konstruktivně. To vše se v nich hromadí a časem se to projeví na těle i zdraví. Často to také velmi negativně ovlivňuje jejich profesní i osobní vztahy.

Čtvrtý problém jsou „lídři“, kteří neumí vést druhé. Myslí si, že leadership znamená být největší drsňák v místnosti nebo všechno kontrolovat. V nejhorším případě obojí. Ve skutečnosti je to o schopnosti  inspirovat tým, být příkladem, dát jasný směr a vytvořit prostředí, kde lidé můžou chybovat – a díky tomu růst. Místo toho často vidím lídry, kteří buď mikromanagují každou blbost, nebo jsou naopak tak „demokratičtí“, že nikdo neví, kdo za co odpovídá.

Co je zajímavé? Všechny tyhle bloky mají společné to, že vznikly kdysi jako ochrana. Strach ze selhání vás chránil před bolestí. Kontrola týmu před přijetím odpovědnosti. Jenže dneska už vás tyto mechanismy víc brzdí, než chrání.

 

Můžete popsat vaše metody práce se strachem a budování vnitřní síly? Jak konkrétně vypadá takový trénink?

Nejdřív musím zbourat jednu velkou lež: strach není váš nepřítel. Strach je signál. Říká vám „pozor, tohle může být důležité“. Problém je, když ho necháte rozhodovat za vás. Místo toho, aby vás jen informoval, tak vás ovládne.

Konkrétně začínám tím, že se člověk naučí rozpoznat, jak se u něj strach projevuje. To má dvě roviny: fyzickou a mentální. Pak pracujeme na tom, jak ty reakce „přečíst“ a vědomě  s nimi pracovat. Většinou je to spektrum přístupů, které zahrnuje například dýchací techniky, uvolňování svalového napětí, reframing myšlenek, vnitřní dialog a další.

Dál používám něco, čemu říkám „graduální expozice“. Představte si to jako posilování – nezačnete s padesátikilovou činkou. Postupně zvyšujeme dávku strachu v bezpečném prostředí. A ruku v ruce s tím trénujeme mentální nastavení či schopnost sebereflexe i pod tlakem.

Další úrovní je budování vnitřní síly. Ne síly ve smyslu tvrdosti. Ale síly jako klidu, přítomnosti, pozornosti. Tohle trénujeme skrze dech, práci s tělem, vizualizace, vědomou práci s vnitřním nastavením. Učíme se aktivovat svůj parasympatikus, přeladit tělo z režimu „bojuj nebo uteč“ do režimu „jsem tady a zvládnu to“.

Klíčové je, že v mých programech upřednostňuji praktické tréninky před povídáním na gauči. Když jste totiž vystaveni reálné náročné situaci a zvládnete ji, tak si v těle a mysli ukotvíte pocit „Dokázal jsem to. Zvládnu i další výzvy.“ To je něco úplně jiného než když si o tom jen povídáte. Jde o budování sebedůvěry skrze zkušenost, ne jen skrze teorii.

 

Jak propojujete prvky NLP, neurovědu a alternativní metody ve své práci? Jaký je váš systemický přístup k tréninku mysli pod tlakem?

Nechci dělat salát z metod. Každý přístup má svoje místo a využívám je tam, kde dávají smysl. NLP je vhodné pro rychlou změnu vzorců myšlení nebo práci s vnitřním dialogem. Neurověda mi pomáhá pochopit, co se děje v mozku pod tlakem. A alternativní metody – dech, práce s tělem a další – dokážou ovlivnit nervový systém způsobem, kterému rozum nerozumí, ale tělo ano.

Systemicky to vypadá takhle: nejdřív mapujeme, jak člověk nebo tým funguje pod tlakem. Kde jsou slabá místa, kde se to „zadrhává“. Pak volím nástroje podle toho, co je třeba změnit. Někdy stačí NLP technika na přeprogramování limitujícího přesvědčení. Jindy potřebujeme dechová cvičení, aby se zklidnil nervák. A někdy musíme jít hlouběji – do těla, do nevědomých vzorců. Velmi často to je právě kombinace více přístupů.

Představte si manažera, který má strach z prezentování před publikem. Z neurovědy vím, že stres spouští v mozku reakce, které paralyzují logické myšlení, soustředění a pozornost. V té chvíli dotyčný nedokáže jasně uvažovat, natož se uklidnit.Pomocí NLP změníme vnitřní dialog. Vědomým dýcháním aktivujeme parasympatikus. A pak to celé procvičujeme v simulované situaci, aby si tělo i mozek zapamatovaly nový vzorec.

V důsledku to znamená, že nehledám rychlé řešení jednoho problému. S klientem budujeme nový „mentální software“ – jak on nebo tým vnímá tlak, jak na něj reaguje, jak se z něj dostává ven. Je to jako postavit dům – potřebujete solidní základy, ne jen pěknou fasádu.

 

Co je program WTF BootCamp a jak pomáhá lidem objevovat svoje zdroje a žít odvážně?

WTF BootCamp vznikl z jednoduché myšlenky: většina lidí žije pod svými možnostmi, protože se bojí. Bojí se riskovat, bojí se selhání, bojí se toho, co si o nich ostatní pomyslí. A pak se diví, proč se necítí naplněni.

Není to klasický koučovací program, kde si dva měsíce povídáte o tom, jak byste chtěli změnit život. Je to intenzivní mentální trénink, kde se ty změny opravdu dějí. Kombinuji v něm skupinovou dynamiku, individuální práci a hlavně reálné výzvy, které účastníky vytáhnou z komfortní zóny.

Lidé a týmy si procházejí situacemi, které je normálně paralyzují. Učí se sdílet zkušenosti, konfrontovat nepříjemné situace, říkat ne, vnímat své tělo a mysl. A především – objevovat vnitřní sílu, o které nevěděli, že ji mají.

Název WTF je vlastně dvojsmysl. Účastnící nejdřív projdou fází „co to sakra dělám“ (What The Fuck), když se dostanou mimo svou komfortní zónu. A právě tam se dějí ty nejdůležitější průlomy. V té chvíli zjistí, že dokáží projít ohněm (Walk Through Fire) bez toho, aby je strach dál ovládal.  

Není to o motivační kecech ani pozitivním myšlení. Je to o praktických nástrojích a reálných zkušenostech. Lidi odjíždějí s pocitem „Teď už vím, že na to mám.“ A to je základ skutečné odolnosti – ne absence strachu, ale schopnost jednat i tehdy, když je strach přítomný.

Program má několik variant. Od retreat víkendu, přes firemní programy na míru až po extrémní trénink leadershipu.

 

Jak důležitá je podle vás práce s mindsetem celých týmů a firem? Jakým způsobem budujete mentální odolnost na organizační úrovni?

Práce s mindsetem týmů a firem je naprosto klíčová. Pokud pracujete jen s jednotlivci, ale prostředí kolem nich zůstane toxické, dlouhodobě to neudržíte. Je to jako kdybyste trénovali rybu, aby líp dýchala – ale přitom ji pořád drželi v bahně.

Můžete mít toho nejlepšího lídra, ale když ho dáte do toxického prostředí, velmi pravděpodobně ho to rozloží. A naopak – můžete mít skvělou firemní kulturu, ale jeden „nefunkční“ manažer dokáže zdemolovat celý tým. Proto je budování týmové odolnosti opravdu důležité.

Na začátku každé spolupráce si provedu analýzu: jak organizace funguje pod tlakem? Jaká jsou slabá místa? Jak se v týmu sdílí stres? Jak se rozhoduje v krizi? Na základě toho vypracuji plán rozvoje a s tím pak pracujeme.

Často se stává, že když se vyřeší jeden zásadní problém, který tým dlouho brzdil, najednou se všechno rozjede mnohem líp. Někdy je to náročný proces, protože pokládáme na stůl i nepříjemné záležitosti. Ale jen díky tomu může vzniknout prostředí, kde se dá růst i chybovat – a přitom se pořád cítit bezpečně.

Jde o budování nové mentální architektury organizace – jak fungovat pod tlakem, jak se z něj dostat a jak to vnímat jako příležitost k růstu.

 

Můžete se podělit o konkrétní zkušenosti, kdy vaše metody výrazně pomohly klientovi překonat krizi nebo dosáhnout průlomu?

Pamatuju si na jednoho účastníka WTF BootCampu – vysoce postaveného manažera. Zvenku všechno sedělo: vysoká pozice, skvělé výsledky, úspěch. Působil jako typ, který má všechno pod kontrolou. A přesto se sám přihlásil na program.

První den si držel analytický odstup. Sledoval, pozoroval, nechtěl jít moc do hloubky. Bylo jasné, že si buduje ochrannou bariéru. Druhý den jsme pracovali s hlubšími stavy vědomí a tam u něj došlo k průlomu.

Na povrch vyplulo to, co roky držel schované uvnitř. Strach ze selhání. Strach, že není dost dobrý. Strach, že když sundá masku, zjistí se, že je jenom obyčejný chlap. A že všechno, co budoval, možná není postavené na síle, ale na obraně.

Na Bootcampu mohl konečně bezpečně vystoupit z role. Dovolil si nemít situaci pod kontrolou. Sdílel to s ostatními účastníky, kteří ho skvěle podrželi. A společně jsme na tom začali krok za krokem pracovat.

Dva měsíce po programu mi volal s tím, že se u něj ve firmě dějí změny. Nejen že se zlepšily výkonové ukazatele, ale hlavně změnil svůj přístup k vedení lidí. Přestal tlačit na výkon skrze kontrolu a začal vést skrze důvěru a autenticitu.

Výsledek? Členové jeho týmu mu začali dávat upřímnou zpětnou vazbu, protože vnímali tu změnu a pochopili, že je to bezpečné. A to se projevilo na všem – od atmosféry po konkrétní výsledky. S tímto člověkem spolupracuji dodnes.

 

Proč se o duševní kondici vyplatí starat i tehdy, když se zdá, že je „všechno v pohodě“? Jak rozpoznat včasné varovné signály?

To je jako se ptát, proč chodit k zubaři, když vás zuby nebolí. Když už máte problém, je to většinou dražší, náročnější a trvá to déle to spravit. U mentální kondice je to stejné – když už jste v krizi, všechno je složitější.

Mnoho lidí si myslí, že duševní kondice je buď dobrá, nebo špatná. Ale mezi „jsem v pohodě“ a „jsem vyhořelý“ je obrovský prostor. A v tom prostoru se dají zachytit signály, které vás upozorní na to, že se něco děje.

Jednotlivé signály jsou značně individuální. Můžete se začít rozčilovat nad věcmi, které vás dřív netrápily. Spát hůř bez jasného důvodu. Odkládat úkoly, které jste dřív zvládali hravě. Izolovat se od lidí, nebo naopak být neustále „na drátě“. Možností je opravdu mnoho, a součástí mentálního tréninku je mimo jiné tyto signály včas rozpoznat.

Tělo vás varuje dřív než mysl – bolesti hlavy, zad, žaludeční problémy bez jasné příčiny. Častější nemoci. Problémy se soustředěním, i když nejste přetížení.

Duševní kondice se dá trénovat stejně jako ta fyzická. A právě v období, kdy se zdá, že je „všechno v pohodě“, je ideální čas začít – protože máte kapacitu, nadhled a prostor něco změnit. Když tyto signály zachytíte včas, stačí relativně malé úpravy. Když to necháte dostat do krize, může trvat měsíce se z toho dostat. 

 

Jak se podle vás změnily nároky na mentální odolnost v posledních letech a jak na tyto změny reagujete ve své praxi?

Život se za posledních pět let zrychlil způsobem, který nikdo nečekal. Například Covid ukázal, jak rychle se může všechno změnit. Ale to byl jen začátek. Dneska lidi řeší věci, které před deseti lety neexistovaly.

Míra nejistoty je dnes větší než kdy dřív. Obrazně řečeno – večer si nemůžete být jistí, že ráno vaši firmu nezavřou nebo vás nenahradí AI. I když dnes děláte věci nejlíp jak umíte, stejně se může všechno změnit ze dne na den. A to se na lidech výrazně podepisuje.

Druhá věc – hranice mezi prací a soukromím se kompletně rozmazaly. Lidi dostávají maily v neděli večer a mají pocit, že musí okamžitě reagovat. Jsou neustále „online“ a pak se diví, že se nemůžou vypnout.

Třetí problém je tříštění pozornosti. Sociální sítě, zprávy, notifikace – mozek není na tohle stavěný. Lidi jsou permanentně rozptýlení a pak se nemůžou soustředit ani na základní věci.

Ve své praxi na to reaguji tím, že se víc zaměřujeme na práci s nejistotou a přijímáním změn. Učím lidi vidět změny jako příležitosti, ne jako hrozby. Aby je dokázali využít ve svůj prospěch. Protože ten, kdo se dokáže rychle adaptovat a nepropadá obavám, má v dnešním světě obrovskou výhodu.

A jsme zase u toho strachu – většina lidí se změn bojí, protože neví, co přijde. Učím je budovat stabilitu v sobě, ne v okolnostech. Jak rozlišit, co můžou ovlivnit a co ne.

 

Co byste poradil firmám a lídrům, kteří chtějí začít systematicky pracovat na mentální odolnosti svých týmů, ale nevědí, kde začít? Jaké první kroky by měli podniknout?

Začněte u sebe. Jako lídr nemůžete vést druhé tam, kde sami nejste. Pokud vy sami fungujete pod permanentním stresem a nevíte, jak se z něj dostat, jak chcete učit tým zvládat tlak? První krok je perfektně poznat sám sebe a naučit se být v klidu i pod tlakem.

Zmapujte, jak váš tým i jednotliví členové fungují v krizích. Co je rozhodí? Jak komunikují špatné zprávy? Kde jsou slabá místa? Bez této analýzy investujete energii i peníze do věcí, které často vůbec nepotřebujete.

Pak začněte systematicky a v malých krocích. Zaveďte pravidelné check-iny, kde neřešíte výsledky, ale jak se lidé cítí. Mluvte o strachu a nejistotě a vytvořte prostředí, kde je bezpečné přiznat problémy.

Budování mentální odolnosti je dlouhodobý proces, ne jednorázová akce. Nezačínejte hned s velkými programy. A hlavně – nebojte se požádat o pomoc odborníka. Stejně jako byste nezačali vyrábět auto bez znalosti strojírenství, tak i mentální trénink a budování odolnosti má svoje zákonitosti a principy. Správně vedený proces vám ušetří čas, energii a peníze.

Vyplatí se začít hned – dokud jste v pohodě. Až budete procházet ohněm, bude na přípravu pozdě.